Představte si, že hrajete fotbal a rozhodčí uprostřed zápasu změní pravidla tak, že se proti jeho faulům už nemůžete odvolat. Přesně o to se pokusila vláda v návrhu zákona o regulaci cen (nejen pohonných hmot), u kterého jsem byl v Senátu zpravodajem.
Aby bylo jasno – stát už dnes nástroje na hlídání cen má. Používá je. Ministerstvo financí může v extrému zasáhnout. Jenže to má svá pravidla: je to konkrétní rozhodnutí, které lze napadnout u soudu. A právě to byl ten kámen úrazu.
O co v tom „příběhu o benzínu“ šlo doopravdy?
- Útěk před soudem: Vláda chtěla pravomoc regulovat ceny převést z ministerstva na sebe jako celek. Proč? Protože proti nařízení vlády se podnikatelé prakticky nemohou bránit u soudu. Je to jako dostat pokutu, proti které neexistuje odvolání.
- Regulace úplně všeho: Návrh byl napsán tak široce, že by vláda mohla začít regulovat v podstatě cokoliv a kdykoliv – stačilo by říct, že „přetrvávají důsledky“ nějaké krize. To je bianko šek na ovládnutí trhu.
- Vydírání jako metoda: S takovým zákonem v ruce může Praha kleknout na jakýkoliv sektor. „Buďte hodní, nebo vám zavedeme regulaci,“ by se stalo novým standardem komunikace se živnostníky a firmami.
Dát vládě takovou moc je jako pozvat upíra k sobě domů. On vám sice slíbí, že k večeři mu stačí miska polévky, ale ve skutečnosti mu jde o to, aby mohl ovládat celý dům a nikdo ho odtud nemohl soudně vystěhovat.
Jako váš senátor jsem tohle nemohl dopustit. Chci stát, který je silný v pravidlech, ale který nezneužívá situace k tomu, aby likvidoval svobodné podnikání pod rouškou „pomoci lidem“.